Marie Vyhnanovská je školní psycholožkou na jihlavské ZŠ Seifertova. Co s dětmi udělal rok distanční výuky? A zakončila by letošní školní rok známkováním? Na to odpovídá v rozhovoru, který vznikl krátce po návratu dětí do školních lavic.
Žáci teď byli celý rok na online výuce. Jaké problémy jste musela jako psycholožka řešit?
Nevím samozřejmě o všech dětech, ale u těch, které se ke mně dostaly, to byla třeba obava mluvit před kamerou a do mikrofonu. Takže nějaká sociální úzkost. Dětem chyběl také kolektiv a živá interakce ve třídě, a to jak s ostatními dětmi, tak s učiteli. To tedy byly nějaké negativní dopady online výuky. Vidím ale i pozitivní.
U řady dětí došlo k velkému osamostatnění. Zůstávaly samy doma, musely se postarat, ne všichni rodiče měli možnost být s dětmi, takže si děti zajišťovaly připojení, organizovaly si svůj čas. Dětem distanční výuka dala také to, že jsou teď opravdu IT specialisti v různých programech.
Nedá se to zobecnit, ale pozorovali jsme i to, že mnohým tahle doba dala více času s rodinou. Rodiče navíc viděli, co se děti učí. Co ve škole probírají a jakou mají učitelé těžkou práci, takže bych řekla, že distanční výuka sice měla své velké nevýhody, ale i pozitiva.
Mluvilo se ale i o tom, že se v rodinách mohlo stupňovat domácí násilí.
Sledovala jsem výzkumy na toto téma, ale zatím se nepotvrdilo, že by domácí násilí ve velké míře narostlo. Je to čerstvé téma a nedá se to zobecnit. Vnímám to, že ani tak nerostla agresivita, jako spíše frustrace všech lidí. Ať už u dospělých, kteří neměli kam jít na kafe nebo si zasportovat, tak u dětí. Ty zase neměly kroužky a srazy s kamarády…
Setkala jste se i s případy dětí ze sociálně slabších rodin, které mohly být odříznuté, protože například neměly přístup k počítači?
S tím jsme se na Seifertce také samozřejmě setkali, naše škola ale všechny rodiny, které neměly dostatečné technické vybavení, kontaktovala, a pomůcky jsme zapůjčili. Kdo neměl tiskárnu, tak jsme mu materiály třeba i tiskli a donesli domů. Snažili jsme se do výuky zapojit naprosto všechny děti, i ze sociálně vyloučenějších rodin.
Nemůžu říct, že by na škole bylo jediné dítě, které by se výuky vůbec neúčastnilo. Ale je pravda, že nůžky se rozevírají, děti s lepším rodinným zázemím a podmínkami v sobě mají lepší pracovní návyky a zvládaly to lépe. Když to někde nefungovalo, snažili jsme se hodně pomáhat. To byla i velká část mé práce – být v kontaktu s rodinami.
Ne na všech školách ale funguje školní psycholog na plný úvazek.
Jihlavský magistrát podporuje inkluzivní vzdělávání, a díky tomu je na každé škole takzvaný koordinátor inkluze. Ten má na starost pomoc dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy i potížemi v rámci distanční výuky. Je to funkce, kterou obstarává na škole buď stávající výchovný poradce, metodik prevence či jiní pedagogičtí pracovníci. Jsme v kontaktu s dalšími koordinátory, takže jsme sdíleli, jak jsou tyto problémy na školách řešeny.
A myslíte si, že by bylo užitečné, aby měly všechny školy svého školního psychologa?
Na to by asi spíše měli odpovědět žáci a učitelé z naší školy, zda je jim školní psycholog k užitku a doporučili by tuto pozici i na jiných školách. Ale není to tak, že by školy o pozici školního psychologa nestály.
Tato funkce není hrazena přímo ze státního rozpočtu, ale je spolufinancována Evropskou unií, organizačně je tedy pro školu náročnější si o finance na psychologa zažádat formou projektů. Navíc psychologové a speciální pedagogové jsou nyní na trhu práce nedostatkovým zbožím. Ale odbor školství na jihlavském magistrátu pracuje na zlepšení aktuálního stavu tak, aby byly školy ve městě rozšířeny o pozici psychologa či speciálního pedagoga. Věřím, že se tedy situace v dohledné době změní a psychologů na jihlavských školách bude přibývat.
Jak prožívali distanční výuku učitelé?
Všichni učitelé si zaslouží velké uznání. V novinách jsem četla spoustu titulků, že učitelé si leží doma za 100 % platu a tak dále. Viděla jsem to u nás na škole a mám potřebu sdělit veřejnosti, že si učitelé sáhli na dno. Že vyučovali online, byť také měli doma své děti a nevzali si volno, aby dokázali pomoct svým žákům. Že se museli ve velice krátkém čase seznámit se všemi online programy a snažili se, aby vyučování, byť na dálku, bylo interaktivní. To zabere spoustu času. Pedagogům patří velké poděkování.
Museli jste také řešit kyberšikanu?
Nebyla to vyloženě kyberšikana definovaná metodickým pokynem ministerstva školství, ale měli jsme záchyty rizikového chování v kyberprostoru a pracovali jsme tím. To se ale neobjevuje jen při online výuce, ale řešíme ho i za běžného provozu.
Jak na vaší škole vypadal návrat k prezenční výuce?
Naší prioritou bylo připravit bezpečné prostředí pro děti a pracovat tak na tom, aby se nebály různých organizačních změn, které je čekají. Vše jim vysvětlit, zklidnit je a navodit atmosféru toho, že jsme rádi, že jsme zase spolu. Potom mapovat, jak na tom které dítě je, kdo potřebuje pomoc. Co dítě nestihlo, co nepochopilo v distanční výuce a pak až jsme se začali věnovat přímo výuce. Aktuálně jsme upravili rozvrh tak, aby každá třída měla jednu hodinu týdně na společné aktivity podporující vzájemné pozitivní vztahy.
Takže žádné testy hned po příchodu?
U nás ve škole ne. Děti sice čekalo testování /na COVID/, ale ne to vědomostní. Byli jsme si vědomi, že pro ně může být návrat do školy stresující, takže v prvních dnech rozhodně nikdo písemku nepsal. Vysvětlili jsme si, jaké máme podmínky, jak to bude vypadat, paní učitelky na to byly proškoleny. Byla to pro děti velká změna, a tak šlo o to, aby nám věřily.
Jak se řeší to, jestli se látka nestihla probrat za pandemii? Bude se dohánět?
U nás jsou výborní třídní učitelé, co si hlídají děti a sledují známky. Jak zjistili, že se v rámci distanční výuky nějaké dítě zhoršilo, kontaktovali rodiče, dítě, ostatní vyučující, a ti nad rámec svých hodin často poskytovali doučování online. Takže se na tom pracovalo okamžitě.
Navíc jihlavský magistrát všem školám předdomluvil s neziskovými organizacemi možnost nabídnout rodinám dětí, které výukově v rámci distanční výuky selhávaly, i doučování v odpoledních hodinách přímo v těchto zařízeních. Nabídka podpory je tedy pravdu pestrá.
Kdyby to bylo na vás, jak byste zakončila školní rok? Známkovala byste?
Já bych tenhle rok hlavně doporučila uzavřít. Bylo to nepříjemné, dlouhé, ale pojďme si říct i to, co nám tahle krize dala. Protože každá krize nás v něčem posílí. Myslím, že je potřeba, aby to slyšely i děti. Je potřeba zhodnotit, co se dařilo, nedařilo a na čem je potřeba ještě zapracovat. Děti jsou na známky zvyklé, jistým způsobem je i na konci pololetí očekávají, jsou pro ně srozumitelné. Tedy ano, známkovala bych, ale samozřejmě se zohledněním ztížené cesty dětí ke vzdělávání.
Hrozí, že by letos někdo propadl?
Ohledně propadnutí jsme opatrní a vždy to individuálně řešíme. Děti, co selhávají, se většinou dostávají ke mně, věnujeme jim velkou péči v rámci celého školského poradenského pracoviště, zajišťujeme doučování, pracujeme i s rodinami, snažíme se k nim dostat, a je to dlouhodobá práce.
Když vidíme, že někde jsou špatné rodinné podmínky, dítě si zažívá nepříjemné věci a nemá kapacitu se učit, tak to opravdu zohledňujeme. Ale musíme brát v potaz zase i případy, kde dítě, kterému jsme se naplno věnovali, má dobré podmínky a zázemí, ale prostě odmítá pracovat. Tam je na místě tu práci patřičně ohodnotit.
Rozhovor vznikl díky Memorandu o spolupráci v oblasti vzdělávání pod záštitou statutárního města Jihlava, Nadačního fondu Eduzměna a spolku Jihlava mluví o vzdělávání.