„Zažila jsem u svých žáků, že se do školy těšili, rádi se učili a byli spolu. Tuhle zkušenost bych ráda dopřála i dalším dětem,“ říká učitelka Alena Tkadlečková, která kolegům z prvního stupně jihlavských základních škol nabízí možnost učit jinak.
Inspirovalo ji k tomu hledání dobré školy pro vlastní děti i přednáška na konferenci Jihlava mluví o vzdělávání. „Ondřej Hausenblas mluvil o tom, že nemáme chodit do soukromých škol, ať raději proměňujeme to veřejné.“ A tak na základě vlastní zkušenosti vytvořila metodiku tematické výuky, kterou mohou využít učitelé ze všech jihlavských základních škol.
Jihlavské učitele vedete k tomu, aby učili tematicky. Jak byste takovou výuku popsala?
Jde o to, že se děti učí v měsíčních tématech. To znamená, že každý měsíc ve škole probíráme téma, které se dotýká přírody, historie, vědy, umění, techniky nebo společnosti a propojujeme tím učivo vlastivědy, přírodovědy, prvouky s dalšími předměty jako je čeština, matematika nebo výchovy. Téma smysluplně prostupuje všemi předměty a denně mu věnujeme jednu až dvě hodiny. A pak jednou týdně s celou třídou prožíváme tematický den. Ten většinou vypadá tak, že vycházíme ze školy ven a propojujeme to, co jsme se ve škole naučili, s reálným světem venku.
Žáci ze tříd, kde tematická výuka neprobíhá, přece také chodí při výuce ven. V čem je vaše metoda jiná?
My nechodíme na procházky. Pro mě to, že jdeme ven v rámci tematické výuky, znamená, že se venku učíme. Je to promyšlené a propracované tak, aby to byl způsob proměny výuky schůdný pro tradiční státní školství a abychom se venku věnovali těm předmětům a činnostem, co bychom probírali i ve škole. Akorát je to v reálném světě.
Moje specifika jsou navíc v tom, že tematickou výuku aplikuji na jihlavské prostředí. To, co se teoreticky naučíme z učebnic, jde najednou učit i v jihlavských ulicích, institucích nebo při setkání s obyvateli města. Můžeme číst nápisy ulic a zastávek, to rozvíjí čtenářskou gramotnost a povědomí o městě, dělat ankety mezi Jihlaváky, na skládce v Henčově diskutovat o odpadech nebo můžeme chodit do obchodu nakupovat za opravdové peníze, a tím si ověřovat matematickou gramotnost i uvědomovat hodnotu peněz v reálném světě.
Když na Šacberk vyrazíme pozorovat žáby, bereme si s sebou encyklopedie, abychom si o nich mohli číst. Hledáme s dětmi informace na základě toho, že ty žáby naživo vidíme. Ve škole bychom si žáby mohli promítnout, mohli bychom se dívat na obrázky, ale my jdeme, pozorujeme je v jejich prostředí a zjišťujeme o nich informace. To děti motivuje k tomu, aby se o ty věci dál zajímaly, aby je učení bavilo, navíc si budují pozitivní vztah k místu, kde žijí, a učí se komunikovat. Zjišťují, co je důležité a co by se dál chtěly dozvědět. A když jsme se už něco ve škole naučili, tak v praktickém světě zjišťujeme, jestli to umíme, nebo jestli to potřebujeme dále procvičovat.
Od učitelů zaznívá, že informací, co musí ve škole odučit, je velké množství a nemají tak čas na další aktivity.
Rámcové vzdělávací programy (RVP), které určují, co všechno se děti musí naučit, tak nahuštěné nejsou. V metodice tematické výuky, kterou jsem pro jihlavské školy vytvořila, mám zahrnuty cíle, které odpovídají tomu, co je v RVP. Školy a učitelé si to často podle mě dělají sami. Chtějí probrat všechno učivo, co je v učebnicích, i když by nemuseli.
Základ máme všichni stejný. To, co je v RVP, zazní i v rámci tematické výuky, ale je spousta prostoru pro to, aby se každé dítě rozvíjelo v tom, co mu jde. Uplatní se i praktičtější děti. Když jsme třeba měli téma vynálezy, někdo si připravil referát a zjistil o vynálezu spoustu věcí a někdo jiný ho prakticky vytvořil. Tím podporujeme individualitu a zájmy jednotlivých dětí.
Klasická frontální výuka, kdy učitel vykládá před tabulí a žáci si dělají poznámky, dominuje podle školní inspekce na více než 80 procentech škol. Řekla byste, že je takový způsob výuky obecně špatně?
Ano, je to nuda a dá se učit jinak. Určitě je nutné dětem předat informace a něco jasně vysvětlit, ale na to z vyučovací hodiny stačí deset minut. A pak se dá pracovat zajímavějším způsobem, kdy jsou děti aktivní. Já jako učitelka nechci být v centru dění, chci dětem dát dobré prostředí, pomůcky, zaujmout je, ale pak chci, aby byly samy aktivní. Nejvíc věcí se naučí, když mohou něco vytvářet, když mohou spolupracovat.
Jak víte, že je správnou cestou zrovna tematická výuka? Obstojí děti v konkurenci těch, které se učivo „nadrtily“ z učebnice?
Když jsem ještě působila jako třídní učitelka v jedné škole, tak jsme museli s dětmi, které jsem tematicky vyučovala, v páté třídě dělat srovnávací testy. A vyšly v nich úspěšně, dokonce nejlépe z té školy. Dovolím si říct, že se moji žáci rádi učili, rádi chodili do školy a rádi byli spolu. A jejich rodiče to oceňovali.
A jak byste přesvědčila ty rodiče, kteří tvrdí, že by se děti měly učit frontálně třeba proto, že přesně tak zažili školu oni samotní?
Pojďte to s námi zkusit! Jsme tomu, aby se kdokoliv přišel podívat, otevření. Připojují se k nám rodiče i učitelé. Můžu vám o tematické výuce dlouho vyprávět nebo ukazovat fotky, ale nejlepší je to zažít. Pojďte se podívat a pobavit o tom, že to opravdu není jen hra, ale výuka. Vidět radost dětí, spolupráci, zaujatost. I to, jak v reflektujícím kroužku na konci dne děti vyjadřují, o čem přemýšlí a co se naučily. Je důležité rodičům vysvětlovat, jak tahle výuka probíhá.
Tematická výuka je ale jen jedním z prvků, jak učit inovativně.
Ano, ale podle mě je to cesta, jak obstát i v tradiční základní škole, aby to dávalo smysl. Aby bylo naplněno to, co vyplývá z dlouhodobých výzkumů, že mozek potřebuje pracovat v souvislostech. Mně je to blízké, ale přála bych učitelům, aby našli svůj vlastní způsob výuky, do kterého by mohli zařazovat inovativní prvky a zároveň se pořád zajímali, co dětem vyhovuje.
Já učím tematicky, protože se mi potvrdilo, že to děti baví a rozvíjí. A vše, co jihlavským učitelům nabízím, dělám na základě své zkušenosti, že tematická výuka fungovala. Ale vím, že existují i další způsoby. A zároveň jsem přesvědčená, že zařazování prvků tematické výuky dává ve škole smysl. Nemusí to být každý týden, může to být třeba jednou za měsíc. Nestalo se mi, že bych potkala žáka, kterému by tematická výuka nevyhovovala.
Říkáte, že existuje více alternativ, jak by tedy české základní školy měly vypadat?
Myslím, že není nutné, aby se učilo všude stejně. Vždycky jsem chtěla, aby rodiče věděli už dopředu, jak budu učit. Je důležité s rodiči komunikovat už před 1. třídou a vysvětlit jim to, jak to u nás děláme a proč je to dobré. Přijde mi, že by měla mít každá škola svou vizi a svůj cíl, kam chce děti dovést a jak, v čem je chce podpořit, uměla to představit rodičům a být otevřená.
Ale zároveň musí mít učitelé dobré podmínky k tomu, jak dobře učit. Jestli chceme po učitelích změnu, musíme jim nabídnout alternativu, podporu a ocenění. Učitelství je extrémně náročné povolání.
Měli bychom ve společnosti o školství více diskutovat. O tom, co pro děti a učitele můžeme změnit a proč. Aby naše děti prožily smysluplné dopoledne ve škole a aby obstály v neustále se měnícím světě, přece chceme všichni.
