Mluvit o nutnosti nevytvářet či alespoň třídit odpad se dá hodiny a hodiny a může to zůstat bez účinku. Prožít ohromení či zděšení při pohledu na obrovskou hromadu odpadu, kde leží i ty moje odpadky, to vyprovokuje otázky a možná i chuť něco změnit.
To bylo také záměrem výpravy druháků na skládku v Henčově. Zpočátku nikdo z nich netušil, co je čeká. Probrali jsme sice účel barevných popelnic, vyprávěli si o nemocné planetě, která všechen ten odpad špatně tráví, dokonce jsme cestou k autobusu č. 4 vymýšleli příběhy různých věcí a hlavně jejich konce, ale kam to míříme, to zůstávalo záhadou. Teprve s objevem postavičky Kukyho, která pak putovala z ruky do ruky a celou cestu nás provázela, se některým rozsvítilo.
Jdeme tam, kde skončil i Kuky, jdeme tam, kde končí odpad z černých kontejnerů, jdeme na skládku! Deset minut autobusem, deset minut pěšky z kopce a do kopce a je to tady. Otevřel se nám pohled na tu horu. Sdíleli jsme své pocity, četli si úryvek z knihy Z. Svěráka Kuky se vrací a vymýšleli otázky pro správce skládky. Ten nás totiž po skládce provázel, vysvětloval a odpovídal na naše všetečné otázky. Děkujeme moc!
Viděli jsme taky popelářský vůz, jak vjel nejdříve na váhu a pak až úplně na vrchol, kde vysypal své útroby. Obrovský buldozer pak vysypaný obsah rozjezdil, rozmačkal a zasypal hlínou. Zacpávali jsme si nosy, když další stroj přehazoval kompost z jedné hromady na druhou a obdivovali dálkově řízenou pavoučí sekačku, která seká trávu na svažitých místech skládky.
Máme toho plnou hlavu. Cestou zpět ještě řešíme, za jak dlouho se různé věci rozpadnou, kolik kilogramů odpadu vyprodukuje jeden obyvatel Jihlavy, když každý den na skládce skončí 150 tun, a co se s odpadem bude dít za rok, až se kapacita skládky naplní. Byl to den plný překvapení, shodneme se na konci. Zůstává v nás odhodlání přemýšlet nad věcmi, které kupujeme a vyhazujeme, a co nejméně se podílet se na špatném trávení naší planety Země.
2.B ZŠ Demlova, Šárka Kosinová a Alena Tkadlečková